“Sebepoškozování (neboli automutilace) je záměrné a opakované ubližování si ve snaze vypořádat se s nepříjemnými duševními stavy. Projevuje se zraňováním vlastního těla a je signálem vážného psychického problému, jenž postižený nedokáže zvládnout jiným způsobem.”
Jako laik bez psychologického vzdělání si troufám rozdělit sebepoškozující se do 3 skupin:
Příznivci stylu EMO
Dělají to, protože jsou "EMO". Projevují víc než je zdrávo své emoce, jsou zranitelní a zdánlivě opuštění. Poškozují se jen aby byli zajímaví, aby si jich, jinak přehlížených, někdo všiml a snažil se jim pomoci, nebo lépe, je donekonečna přemlouval, ať to nedělají.
Přechodné období
Lidé s podobnými znaky jako ve výše uvedeném případě, akorád nemají se stylem EMO vůbec nic společného. Do bludného kruhu sebepoškozování se dostanou většinou kvůli prožívání nějakého těžkého období, ať už krátkodobého či dlouhodobého, nebo jako vypořádání se s traumatizující situací. Nestojí bezprostředně o ničí pozornost.
Psychicky narušení
Lidé chronicky závislí na sebepoškozování. Psychicky narušení s akutní potřebou léčení. Ztrácí, nebo už ztratili nad tím co dělají kontrolu.
Každý člověk má občas náladu do něčeho praštit. Třeba z důvdu, že se mu něco nedaří. Nějak to ze sebe dostat.
Když se Vám nedaří opravdu dlouhodobě, proděláváte těžké období a prožíváte stresy, začínáte podléhat deprivaci. Ekvivalentem deprivace je deprese. A už to začíná. V této fázi se psychicky zdatnější lidé buďto seberou a dostanou se z toho, nebo se v horším přípdě uchýlí k nějakému náhradnímu řešení. Třeba k drogám (alkohol, cigarety, měkké drogy, tvrdé drogy.....). Mám ale pocit, že těch psychicky zdatnějších pod tlakem dnešní doby ubývá, a proto když se někdo dostane do takto depresivní situace, může se stát, že "na sebe sáhne" s touhou tu dlouhodobou psychickou bolest přebít bolestí fyzickou, a pocítit alespoň krátkodobou úlevu.
Chápe se to těžko, já vím, když s tím člověk nemá vlastní zkušenost, tak to nejspíš nemůže tak úplně pochopit.
Vzorový příklad plnící diskuze náctiletých:
(NEJEDNÁ SE O MŮJ PŘÍPAD!! ((pro rýpavé diskutéry)))
“Jsem méně fyzicky vyvinutý kluk chodící na druhý stupeň ZŠ, jsem introvert, a proto nemám moc kamarádů, nejsem příliš hezký a mí rodiče nejsou bohatí. Je to na mně vidět, nemám na značkové oblečení, chodím ve starém a obnošeném, a proto jsem děvčaty odmítán a vrstevníky zavrhován. Mí rodiče se snaží jako dělníci vydělat co nejvíce peněz, a vidím se s nimi jen minimálně, když přijdou utahaní večer z práce. Mám problémy ve škole se šikanou a moje známky teké nestojí za moc. Jsem na to sám, bez kamarádů, přítelkyně, "rodičů". Nenávidím svůj život a potřebuju nahromaděné problémy nějak ventilovat. Přestávám se mít rád a vinu svaluji na sebe. Slyšel jsem o stylu EMO a o SU. Vyhrabat se z toho sám nezvládám a nikomu to vykládat nemá cenu, protože nikoho takového nemám. Sáhnu po "úspornějším" řešení - žiletce, z tatínkovi sady na holení. Při říznutí cítím úlevu, protože se mi při poranění do těla vyplavuje endorfin, a mně se uleví. Mám další problém a nevím co s ním.”
Situace, do které se není tak těžké dostat a modelový příklad, bohužel není ani zdaleka tak modelový. Takovýchto lidí v podobné situaci můžeme, když se pozorně díváme, potkat spousty.
Tento fenomén je opravdu velmi nebezpečný, protože v návalu vzteku může jít o život, i když to samotným aktérem nebylo zamýšleno. Dalším nebezpečím je závislost na SU, nebezpečná jako každá jiná závislost. Ale ono to není příliš vidět, jizvy zakryje tričko, nebo mikina a nikdo neví nic. Snad jen tuší, ale buďto ho to nezajímá, nebo se bojí zeptat. I když zrovna to - pojmenovat svůj problém a promluvit si o něm by tak pomohlo. Přišla by úleva, ale jiným způsobem než že si ublížím. Časem postupně třeba i dlouhodobá.
Rodiče, zkuste alespoň nějakou chvíli v týdnu věnovat nevtíravému rozhovoru s Vašimi dětmi. Ukažte jim, že si na ně umíte udělat, i přes váš celotýdenní byznys, čas. A třeba už doslova "žádná krev nepoteče".
Zdroje: wikipedia.cz, http://sebeposkozovani.ath.cx/
